Studené sychravé ráno aneb je možné být i v takové chvíli šťastný?

Uplakané ráno, šedivé ulice, zima, sychravo, déšť se sněhem, zamračení lidí, naštvaní řidiči. Dokonce i můj pes odmítl jít na obvyklou ranní procházku. Přesto se cítím šťastná. Taky jsem ráno vstávala s tím, že je hnusně a v hlavě mi běžela věta mého staršího syna (odkud ji asi má :-) „to není fér“. Není fér, abych musela v tomhle počasí vstávat ve 4,40, v 5,30 budit děti, venčit psa, připravovat snídani a svačiny a vůbec vylézt ven. Dnes je typický den s počasím „za kamna vlezem“. Znáte to? 

Zajímá vás, co mě přimělo změnit postoj z „to není fér“ na „cítím se šťastná“?

Kupodivu toho bylo na běžné úterní všední ráno docela dost:

• ·       vtipy dětí ráno v autě, kterým se i přes ranní zácpu a déšť nelze než smát;
• ·       jejich radost z kaluží a kapek, které stékají po skle auta;
• ·    úžasná paní v pekárně, která taky vstává brzy a dokáže si v 6,30 s každým nakupujícím příjemně povídat, i když má oficiálně otevřeno až od 7 hodin;
• ·      chuť její horké kávy, která je určitě dělaná s láskou, i když ji vaří kávovar;
• ·       řidič, který mi dal přednost na přechodu;
• ·       čekání v suché vlakové hala po desetiminutové chůzi v dešti;
• ·         usměvavá paní v pokladně ČD aj.

Spoustu drobných maličkostí mi dnes pomohlo uvědomit si, jaké mám štěstí, že tyto situace mohu zažívat.

Štěstí je náš vnitřní pocit, který vůbec nemusí souviset s okolnostmi, je to náš osobní postoj, který si můžeme dobrovolně zvolit. Štěstí úzce souvisí s vděčností. Pokud dokážeme být vděční za to, co se nám v životě děje, dokážeme většinou být i šťastní. Ne vždy je jednoduché být vděčný za vše, co se nám děje, zvlášť když se nám dějí nepříjemné věci. Ze zkušeností však vím, že i to nepříjemné má vždy nějaký smysl, i když ho někdy nevidíme hned. 

A život je o rovnováze, není možné, aby stále jen svítilo slunce, někdy musí přijít i mraky, bouře, vánice možná i záplavy nebo zemětřesení. Právě díky těmto kontrastům dokážeme ocenit slunce (a časem pak třeba i horší počasí). Zvlášť, když víme, že počasí se pravidelně nebo méně pravidelně střídá :-)

A víte co? Šťastný a vděčný člověk toto štěstí předává i dál. A štěstí neznamená se stále jen usmívat a hopsat radostí, šťastný člověk může být i ten, kterému do skoku zrovna není, ale trpělivě to snáší, protože ví, že zase bude líp a že i to nepříjemné, co se mu v životě děje, má nějaký smysl.

Dopřejme si proto pravidelně čas a prostor k zastavení, abychom si uvědomili, co nám dělá radost a za co cítíme vděk. Ideální čas a prostor je každý den, já osobně si to, za co jsem v daný den vděčná, každý den zapisuji. Když se mi pak někdy zdá, že život „není fér“, vezmu si zápisky a pročítám si je. A zápisky pak fungují jako kouzelný proutek, kterým mávnu a moje nálada a pocity se mění z negativních na pozitivní. Jakpak by také ne, když je ke mně svět tak přívětivý J

Přeji nám všem hodně radosti a vděku za vše, co nám život přináší!

Veronika Pačesová

Žijeme ve světě paradoxů aneb plánovat nebo neplánovat?

Znáte to, když si něco naplánujete a ono to nakonec dopadne úplně jinak? Nevím, jak u vás, ale mě to vždycky dokáže pořádně vytočit. Až nedávno jsem si vyzkoušela, že to vlastně nemusí být tak úplně špatné, když přestanu "tlačit na pilu". 

Obrovská reklama na stěně trafiky, která vás přesvědčuje, že s těmito cigaretami bude svět určitě lepší. Jen o trochu menší varování, že kouření způsobuje rakovinu. Paradox? 

Běžná realita při cestě do práce, z práce, do školy, ze školy. Ještě že moje děti zatím neumí moc číst, určitě by to chtěly vysvětlit a já popravdě netuším, co bych jim řekla. Reklama? Marketing? Obchod s emocemi a závislostmi zároveň? 

Možná, že až budou číst, že už se ptát nebudou, protože jim to přijde tak samozřejmé, že je ani nenapadne nad podobnými paradoxy přemýšlet. Snad ne, věřím, že to, zda se naše děti budou ptát, můžeme my rodiče dost ovlivnit. Ano, často jsou jejich otázky nepříjemné, provokující, nutí nás přemýšlet nad věcmi, nad kterými nechceme. Ale svět bude takový, jaký jej máme ve svých myšlenkách a představách. A já chci, aby náš svět byl přátelský, šťastný i ovlivnitelný námi všemi.

Další paradox: víte, co jsem dnes ráno chtěla dělat? Poslouchat audio knihu, abych se dále vzdělávala. Ale můj telefon se z nějakého důvodu rozhodl nepřehrávat žádnou z chytrých knih, ale jen písničky. Tak jsem si pustila písničku, sedla do autobusu, kterým jezdím do práce, podívala se z okna na vycházející slunce, trafiku s reklamou na cigarety a nechala prostor své kreativitě. 

Místo vzteku nad tím, že telefon nedělá to, co má, cítím teď obrovskou vděčnost za krásný slunný den, teplou a pohodlnou sedačku v autobuse a za to, co jsem teď mohla zažít. Zážitek toho, že pokud se uvolním a nechám svému tělu a mysli prostor, tak dokáže neuvěřitelné věci – např. i napsat článek na blog, ke kterému jsem se chystala nejméně měsíc. A najednou to šlo skoro samo, cítila jsem energii a flow a musela jsem udělat jediné – přijmout věci tak, jak jsou.

Taky paradox: možná bychom měli mít předem naplánovaný konkrétní cíl rozdělený do malých dílčích kroků, kterými se k cíli dostaneme. Cíl začít psát blog jsem měla naplánovaný docela dlouho, stejně tak jsem měla naplánované i dílčí kroky, nějak to ale tentokrát nezafungovalo. Asi to chtělo změnu, vždyť život nelze vždy naplánovat.

Přeji všem krásné inspirativní dny plné radosti, vděčnosti a umění přijímat věci tak, jak jsou :-)