Léčit nebo neléčit, aneb k čertu s dokonalostí!

Máte někdy pocit, že vám k dokonalosti schází mnoho a že toho musíte ještě hodně odpracovat, než se něco změní? Stává se vám, že se stále srovnáváte s lidmi okolo a stále z toho vycházíte hůře, než ti okolo vás? Pak si přečtěte článek, třeba se najdete, protože je to téma, které důvěrně znám J

Včera jsem byla na semináři, kde hlavní lektor (mimochodem velmi inspirativní lektor, kouč a propagátor buddhistického podnikání Kalman Horvát) mluvil o tom, jak ze svého traumatu udělat předmět podnikání. Ačkoliv ho znám už nějakou dobu, i mě tímhle tématem dost překvapil a možná nejdřív i trochu pohoršil. 

Protože přece traumata se mají nejdřív vyléčit, zpracovat a pak teprve člověk může jít dál. Nejlíp až poté, co pár let počká, zda trauma opravdu odešlo a zjistí, zda je opravdu tím „správným“ člověkem, který už konečně může začít ostatním říkat co a jak. A nejlepší je pak hlavně zatloukat, čím člověk prošel, protože by klesl v očích těch okolo (svých klientů). Co by si přece pomysleli, když by zjistili, že jejich učitel taky něco nezvládne?

Znáte tu písničku, kde se zpívá, že „… hlupák váhá…“? Já taky a občas jí bohužel i žiju. Většinou vždycky, když si říkám, že musím ještě počkat, protože ještě nejsem ok, ještě nejsem připravená, ještě není ta správná chvíle apod. Další brzda v akci je pomyšlení na to, co by na to řeklo okolí!

No a včera mi došlo, že nemusím pořád na něco čekat. Nemusím čekat, až budu skvělá, dokonalá a perfektní J Že pokud budu autentická, otevřená a upřímná, že to znamená mnohem víc, než když budu dokonale přesná a plná konkrétních postupů a metodik, jak něco změnit…

Je samozřejmě potřeba, aby člověk to, co řeší, měl alespoň trochu zpracováno (například já svoji tendenci dělat všechno dokonale ;-) a uvědomoval si svoje limity a svoje téma. Jinými slovy měl by v tématu být alespoň o nějaký kus napřed než ti, které učí a kteří se jím nechávají inspirovat. Ale není třeba být dokonalý, mnohem lepší je být otevřený a upřímný.

A co řekne okolí na vaši upřímnost?

Z mých zkušeností vyplývá, že lidé okolo vás většinou vaši upřímnost uvítají a ocení (koneckonců i oni mají svoje traumata, se kterými se bojí vylézt ven) a upřímnost a otevřenost se tak může šířit dál. Někdy to chce hodně odvahy, ale stojí to za to. Protože každý takový váš odvážný krok vás posune zase dál a vy se budete cítit líp a posíleni!

Tak co, objevili jste nějaké svoje trauma nebo téma, které si léčíte a stále před okolím skrýváte a čekáte, až bude úplně vyřešené, zpracované a vy budete dokonalí a perfektní?

Pokud ano, zkuste s nějakou jeho částí vyjít ven a podělit se o ni s lidmi, které znáte a kterým věříte. Uvidíte ty změny, které se začnou dít J

Krásný den v dokonalé nedokonalosti…

Jak být víc ve své ženské energii?

Máte někdy pocit, že nejste dostatečně ženské? Cítíte se unavené, bez energie a bez radosti ze života? Máte dojem, že musíte všechno dělat pro všechny, a pro vás nikdo nedělá nic? Nejste v tom samy, i já se tak občas cítím, a myslím, že je to tak v pořádku. Nelze být stále „happy“. Chci vás proto inspirovat, jak být více ve své ženské energii.

Nedávno jsem byla na úžasném ženském semináři. Vrátila jsem se plná energie, nadhledu, lásky a vděčnosti ke všemu okolo mě. Dokonalé, nemyslíte? Já tedy myslím, že ano. Seminář byl plný tance, ženského sdílení, inspirace (dokonce i od jednoho muže J) a jógy. Pro mě dokonalé propojení mysli, těla a ducha.

Uvědomila jsem si znovu, co pro mě znamená být ženou.

Žena = emoce, kreativita, hravost, vášeň, láska, moudrost.

Být ženou znamená

-     dělat věci po svém, aniž bych potřebovala číst předem návod,

-     dělat věci po svém, aniž jsem někdy musela slyšet, jak se věci správně dělat mají,

-    dělat věci po svém a nečekat na schválení od systému, zda jsou dostatečně „normální“ a „logické“

-     řídit se intuicí a moudrostí svého těla.

Být ženou znamená pustit do života radost, hravost, vášeň, aniž bych řešila, co na to mé okolí a strukturovaný systémový (mužský) svět, ve kterém žijeme.

Být ženou znamená mít náruč, do které se mohou všichni schovat a umět to ustát v klidu, s láskou a moudrostí.

Být ženou pro mě znamená být spojená s přírodou, zemí, měsícem a všemi ženami dávných věků.

I jako ženy žijeme v systémovém (mužském) světě, který je plný pravidel, nařízení, povinností, logických a racionálních zdůvodnění a návodů na to, co bychom měly.

Kam se ztratila hravost, radost, kreativita?

Zaplaťpánbůh za naše děti, které ji snad ještě pořád mají. Od nich bychom se měli učit. A pak taky samy od sebe. Jako ženy v sobě radost a hravost máme, jen je možná zakrytá spoustu povinností a systémových nařízení. 

Řešení je prosté: pustit do života víc radosti a emocí!

Sama pro sebe jsem si dala závazek, že si dovolím pustit do života víc radosti a bláznovství, které cítím. Sepsala jsem si seznam bláznivých věcí, které bych chtěla vyzkoušet. Seznam budu samozřejmě průběžně doplňovat, určitě mě napadnou další J.

Možná budu pro část svého okolí divná a podezřelá. Ale nevadí, i tak si to užiju.

Všimly jste si, že pokud pustíme ven nějaké emoce, tak se okolí zalekne a začne hledat „chybu“ v systému? Podle toho vypadají pak i rady typu: „… tohle není normální, běž k psychologovi…“, nebo „… tahle se to přece nedělá, každá ženská ví, že ….“. Je to samozřejmě, naše „mužské“ okolí emoce obecně děsí, protože neví, co s nimi. Tak se snaží rychle najít, kde je chyba a rychle nás „opravit“, abychom byli zase normální J

Mimochodem, funguje to i u dětí. Pokud dítě pláče nebo vzteklá, tak často hledáme, jak to udělat, aby se hlavně rychle uklidnilo a bylo zase „normální“.

Jako kdyby emoce byly něco nenormálního. Kdyby tomu tak bylo, tak bychom je určitě jako lidé neměli vůbec.

Takže, milé ženy, pusťme si do života víc radosti, hravosti a emocí! Sepište si vlastní seznam "bláznivin" a začněte je zkoušet. Cílem zkoušení je užít si to, nic víc, ale ani nic míň!

Náš strukturovaný (mužský) svět se s tím bude muset vyrovnat a začne si zvykat. Příjemný bonus bude, že tím, že se změníme my, začne se (k lepšímu) měnit i naše okolí. A změnu určitě ocení naše děti :-)

Vykašlete se na své slabé stránky!

Taky máte někdy pocit, že musíte být lepší, rychlejší, rozhodnější nebo příjemnější na své okolí? A napadlo vás někdy, že je mnohem lepší využívat svých silných stránek, než se snažit změnit ty slabé? Já tuhle poučku teoreticky vím už docela dlouhou, ale teprve dneska mi tak nějak doopravdy „došla“ J  

Mojí hlavní silnou stránkou je odvaha – odvaha jít do akce, odvaha otevřené komunikovat, odvaha jít si za svými sny a přání i nevyšlapanými cestami, odvaha hledat nové úhly pohledu a možnosti, a to i navzdory očekávání okolí, že hodné holky se přizpůsobí (tzv. „drží pusu a krok“). Dnes mi došlo, že díky téhle vlastnosti se mi podařila spousta skvělých věcí v práci i osobním životě. Díky ní dokáži milovat své otevřené (někdo by řekl drzé J) děti a svého úžasného (i když někdy nadmíru ochranitelského J) muže. Díky ní mám spoustu přátel, kteří mě dokáží v těžkých chvílích podpořit.

Ptáte se jak? Jak může využití silných stránek přinést třeba pohodu ve vztazích?

Mám-li odvahu říkat věci nahlas, mluvit o svých potřebách a pocitech, a to navzdory tomu, že se na mě občas mé okolí dívá, divně, stávám se pro své okolí otevřenější a předvídatelnější. Moje děti se díky mé silné stránce naučily, že maminka občas potřebuje klid a ticho. Taky se naučily, že je normální dělat chyby. Chce to tedy pořádnou dávku odvahy přiznat se před dětmi, že jsem udělala chybu, nebo naopak přijmout situaci, kdy děti na chybu upozorní, ale výsledek stojí za to. Odvahu chce pak i to, když si děti zcela legitimně říkají o své potřeby, protože to tak dělám i já. Můj manžel se naučil, že jsem žena, která má ráda změny a potřebuje určitou dávku nezávislosti. Já zase pochopila, že můj muž je člověk, který má rád stabilitu a jistotu, naši rodinu se snaží chránit, což může být někdy v rozporu s mojí potřebou nezávislosti. A věřte, že musím vydolovat pořádný kus odvahy, abychom se s mým mužem dokázali věcně a konstruktivně bavit o našich rozdílných potřebách. Zvlášť ve chvíli, kdy máme oba dva pocit, že nám ten druhý dělá věci naschvál. Ale už ve chvíli, kdy se odvážím udělat nějaký krok nebo jít do akce, o které vím, že je pro mě důležitá, obrovsky mě to posílí a posune dál. Dodá mi to spoustu energie a síly pro další věci.

A jak jste na tom vy? Znáte své silné stránky?

Silnou stránku poznáte tak, že když ji používáte, vede vás k výsledkům, které chcete, jdete za věcmi a cíli, které jsou pro Vás důležité. Když využíváte vaše silné stránky, budou vás aktivity, které děláte, bavit. Budete mít pocit radosti, pohody a euforie. Věci vám tzv. půjdou samy od sebe.

Naopak pokud budete pracovat hlavně na svých slabých stránkách, k žádným uspokojivým výsledkům nedojdete. Asi si umíte představit, že pokud vám nepůjde ve škole matematika, můžete se učit, jak dlouho chcete, ale i přes obrovské úsilí, pravděpodobně dostanete nějakou průměrnou známku. Mluvím z vlastní zkušenosti J. Navíc se do akce budete muset děsně nutit, nebudete vás to nijak bavit a sebere vám to spoustu energie.

Moji slabou stránkou je potřeba dělat si věci sama, po svém, nejlépe bez podpory okolí, a ještě maximálně makat na tom, abych byla úplně skvělá a dokonalá J. Děsné, co? Když jsem si uvědomila, jak tahle slabá stránka ovlivňuje můj život, byla jsem dost překvapená. Došlo mi, že spoustu situací, když jsem se cítila přetížená a unavená, vzniklo z toho, že jsem si neřekla o podporu, nebo jsem měla pocit, že když nebudu tak hodně pracovat, nebudu dostatečně skvělá, a mé okolí mě nebude mít rádo. Taková blbost J. Jo, a taky jsem si spočítala, kolik peněz už jsem za posledních několik let investovala do toho, abych změnila svoji slabou stránku a obrátila ji v silnou. A pořád nic J. Tedy, určité posuny v ní vidím, ale zdaleka bych se měla ještě co učit.

Dneska mi došla obrovská věc. Že v situacích, kdy používám svoji silnou stránku (odvahu), nemá moje slabá stránka (snaha o dokonalost) žádnou šanci. Když jsem totiž odvážná a jdu si za svým, nemám čas ani kapacitu myslet na to, abych to dělala dokonale. Zkrátka platí, že čemu dáte prostor a na co zaměříte pozornost, to posilujete. A já se rozhodla posilovat do budoucna své silné stránky a na své slabé stránky se vykašlat! To neznamená, že zmizí, budou tu dál, koneckonců každý máme nějaké slabé stránky a umím si představit, že to nějaký důvod má. Ale svoji pozornost zaměřím na svoje silné stránky a ty budu dále rozvíjet. Protože ty mi pomáhají k tomu, aby se mi v životě dařilo a abych byla šťastná!

A co vy? Jak se rozhodnete? Měnit slabé stránky nebo posilovat ty silné?

Držím palce, abyste se také rozhodli, že chcete dávat pozornost svým silným stránkám a kašlat na ty slabé J

PS: Mimochodem teď mi došlo, že nedávno moje odvaha přispěla k tomu, že jsem si řekla o pomoc, kterou jsem vzápětí dostala a za kterou jsem velmi vděčná. To byl bonus J

Jak se nezbláznit z přemíry práce aneb nejdřív mysli, pak konej!

Stává se vám, že padáte pod tíhou pracovních povinností a nevíte, kam dřív skočit? Máte dojem, že čím víc budete pracovat, tím víc toho stihnete a tím rychleji požadovaný objem práce stihnete? Taky si to občas ještě myslím, změnit myšlení a zaběhané stereotypy není vůbec jednoduché. Přesto vám chci dnes ukázat, že to může být i jinak. Že existují i jiné cesty, jak zvládnout množství práce. Že je nutné nejdříve přemýšlet a pak teprve jednat. A pokud tomu ještě stále nevěříte a myslíte si, že v situaci přetížení, musíte zkrátka jen více přidat, pak vězte, že čím víc budete pracovat, tím víc se na vás pohrnou další pracovní úkoly. Mám to ověřeno J

Sedím v autobuse a jedu do jednoho z největších středočeských měst. Uvědomuji si, že jedu po cestě, na které jsem téměř před 2 měsíci napsala svůj první článek do svého prvního blogu. Mám trochu nostalgickou náladu a přemýšlím, zda by to nechtělo napsat další článek. Třeba je to tak, že tahle cesta (mimochodem po dálnici plné provozu) podporuje kreativitu člověka. Vzápětí mě napadne, že místo psaní článku (tj. zábavy J) bych měla pracovat a číst neuvěřitelně nudnou příručku o 252 stranách textu, která již měla být přečtená před týdnem. Chvilku nato mě napadnou další úkoly do práce, které čekají v pomyslné frontě na vyřízení. Chvilka rozhodování, zvítězila „dálnicí“ podpořená kreativita. Navíc mám najednou i téma pro článek. Není to tak dlouho, když jsem se sama sebe ptala, jak zvládnout obří množství práce, které čeká na vyřízení, a nezbláznit se z toho. 

Zajímá vás, co jsem vymyslela? Čtěte dále J

Položila jsem si otázku, co vlastně vzhledem k množství pracovních úkolů chci? Odpověď byla jednoduchá: chci být v klidu, pohodě, mít radost z práce a zároveň i pocit, že mám vše pod kontrolou. Další otázka: Kdo nebo co mi tuto pohodu dokáže zajistit? Došlo mi, že v pohodě se musí cítit hlavně moje tělo a pak trochu také mysl, ale o té později. Moje tělo potřebuje pravidelnou dávku sportu (běhání a jóga tak 3x – 4x týdně), pravidelný spánek minimálně 7 hodin a pravidelný přísun zdravé stravy (malé svačiny, teplý oběd snězený v klidu, omezit přísun kávy aj.). Dále potřebuji alespoň 30 minut denně sama pro sebe, kdy nemusím vůbec nic a mohu odpočívat, psát, koukat z okna, ležet na zahradě, zkrátka cokoliv, na co mám v danou chvíli chuť. Když tohle všechno svému tělu dám, bude se cítit skvěle a podpoří mě, abych vše zvládla.

Nevím, co potřebuje vaše tělo, ale doporučuji to rozhodně zjistit. Většinou zjistíte, že to není nic hrozného, velkého nebo nesplnitelného. Navíc při troše přemýšlení je nutné uznat, že jsou to všechno legitimní potřeby, které si tělo zaslouží splnit. A my se pak budeme cítit o hodně líp J

Abych dokázala být v pohodě, potřebuje něco i moje mysl. Moje mysl se potřebuje umět vypnout a odkládat pracovní věci a pak tzv. nekopat do sněhové koule.

Umět vypnout znamená striktně oddělit čas na práci a čas mimopracovní (čas sama na sebe, na rodinu, na své koníčky aj.). Já osobně si na konci pracovní doby představím pomyslné dveře, které zavřu a od té chvíle již nic pracovního neřeším. Mimochodem zmiňované dveře se dají zavřít i při přestávce v práci nebo pauze na oběd. Přiznávám, že někdy je dost těžké „zavřít“, pokud nemám něco dořešeného, ale pomáhá mi pomyšlení, že vždycky bude něco nedořešeného, takže bych musela pracovat stále.

Technika tzv. (ne)kopání do sněhové koule je o něco složitější, ale úžasně pomáhá vyrovnávat se se situacemi nebo věcmi, které nám přidají těžké, neřešitelné, nebo nás stresují. Představte si, že se dozvíte něco, co se vás týká a z čeho máte strach. Vsadím se, že vás okamžitě většinou začnou napadat ty nejčernější scénáře, které mohou nastat. Pro mě jsou takovým strašákem třeba kontroly z řad různých veřejných institucí. Vždycky si hned představím, co vše budeme mít v organizaci špatně, že kontrolou neprojdeme atd. atd. Zkrátka horor. Pokud si začnu představovat černé scénáře (které jsou zpravidla jen výplodem mé fantazie), kopám do původní sněhové koule (kontrola), která se dále kutálí a nabaluje na sebe nový a nový sníh. Jak to dopadne, si umíte asi představit. Obrovská koule, která někam spadne, způsobí mnohem více škody, než by způsobila koule malá (původní). Takže pravidlo je jednoduché: zákaz kopání do sněhové koule. Doporučuji se řídit pravidlem: budu řešit jen to, co mohu ovlivnit a černé scénáře tzv. mažu. Takže se na kontrolu připravím dle svého nejlepšího přesvědčení a zbytek neřeším.

Vypadá to složitě, ale když si to zkusíte, zjistíte, že vše funguje mnohem lépe. Nezapomeňme na to, že nás nestresují samotné věci, situace nebo lidé, ale to, jak na ně pohlížíme.

Přeji krásné dny plné pohody a radosti z práce i sami ze sebe J

PS. Kdo jste přemýšlel, zda máme v práci hlášenou kontrolu, uhodli jste, ohlásila se nám dnes ráno J

Vychovávat, nechat se vychovávat aneb můžeme se učit od dětí?

Zažili jste někdy pocit, že Vaše děti jsou moudřejší než Vy? A to bez ohledu na to, kolik jim je let? Řekli jste si někdy při pohledu na děti: „Wau, tak tohle chci taky umět!“? Já už několikrát.

Ano, moji milí, i my dospělí se můžeme (a vlastně bychom i měli) se od dětí učit. A to zejména od těch vlastních, které nám každý den připravují tolik lekcí.  Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o pár lekcí, které jsem „utržila“ od svých dětí a které mi v životě ukázaly víc, než četba některých moudrých knih. 

V jedno nedávné nedělní odpoledne jsem sbalila své děti a jejich kamaráda a vyrazili jsme na dětské hřiště. Popravdě se mi moc nechtělo, ale rozhodla jsem se, že si to maximálně užiju, když už tam musím. Proaktivní přístup zatím učím své děti hlavně já, ale děti už mi to úspěšně občas vrací J. Pobyt na hřišti jsme si nakonec skvěle užili všichni. Po vzoru svých dětí jsem vyzkoušela různé houpačky, prolézačky, klouzačky (naštěstí vše moji váhu vydrželo J), a cítila se skvěle. Když jsme byli unavení, lehli jsme si do trávy a povídali si vtipy, kterým jsme se nehorázně smáli. Vynalézavosti tří chlapců ve věku od 5 do 7 let, se moje vtipy zdaleka nemohly rovnat, přesto jsme se bavili všichni skvěle.  Ještě teď si vybavuji intenzivní pocit štěstí, radosti a vděku, jak je život krásný. Takhle vypadá žití přítomným okamžikem, o kterém jsem už tolikrát četla. Mladší synek při odchodu z hřiště prohlásil: „Vidíš, maminko, a tobě se sem nechtělo. Já jsem ti říkal, že to bude skvělé!“

Další lekci jsem dostala při cestě vlakem, když jsem cestovala ze školy se starším synem. Synek chodí do první třídy a cesty vlakem ze školy bývají občas dost náročné. Všude plno lidí, nacpané vlaky, vedro, místo maximálně ke stání na chodbičce. Při poslední cestě synek koukal z okna a polohlasně si zpíval písničku. Po chvíli jsem si začala připadat divně. Připadalo mi, že se na mě všichni koukají a že mě na základě chování mého syna hodnotí. Zkusila jsem potichu zasáhnout. Otáčím se k synovi a říkám: „Dádo, pšt…“. Syn se ke mně otáčí a bezelstně říká: „Mami, koukej, všude tečou potůčky, kvetou kytky…“. V té chvíli mi to došlo. Jeho zpívání vyjadřuje jeho radost ze života, nic míň. Ve svém věku ještě dokáže nádherně autenticky vyjádřit své pocity a nestydět se za své projevy. Usměji se na něj a nechám ho zpívat dál. Skvělá lekce autenticity a svobodného projevu emocí, kterého my dospělí často nejsme schopni a pracně se ho učíme. A tak, když syn po výstupu z vlaku navrhne závod v běhu až domů, spontánně souhlasím. A to bez ohledu na to, co si o mě pomyslí ostatní spolucestující, sousedé z vesnice, kde bydlím, nebo kdokoliv jiný.

A další situace: představte si teplé, i když zamračené ráno, kdy to vypadá, že každou chvíli začne pršet. Deštník jsem nechala doma a jako naschvál, když vystupuji z auta, začíná pršet. A to mě teď čeká dlouhá cesta pěšky s mladším synem do školky. Nezdržím se komentáře: „Ach jo, to se musí stát zrovna mě, proč musí pršet.“ Syn reaguje: „Ale, mami, copak jsme z cukru?“ (kdepak tu větu asi slyšel J) a pokračuje „…přestav si, že by mohlo pršet ještě víc, až by byly záplavy, to by bylo…“. Usměju se a znechucení nad kapkami padajícími z oblohy a zapomenutým deštníkem mě přejde. Ano, opravdu by to mohlo být mnohem horší, vždyť vlastně o nic nejde. A synek ještě dodá: „Ve zprávičkách říkali, že pršet bude jen trochu!“ Kromě pozitivního přístupu k životu je to lekce i o důvěře.

Přeji nám všem, abychom se dokázali s nadhledem podívat sami na sebe, abychom si přestali myslet, že jsme ti nejmoudřejší a nejchytřejší na celém světě, a s pokorou přijali myšlenku, že i my se můžeme učit a být vychováváni J. A to od nikoho menšího, než našich dětí!

Studené sychravé ráno aneb je možné být i v takové chvíli šťastný?

Uplakané ráno, šedivé ulice, zima, sychravo, déšť se sněhem, zamračení lidí, naštvaní řidiči. Dokonce i můj pes odmítl jít na obvyklou ranní procházku. Přesto se cítím šťastná. Taky jsem ráno vstávala s tím, že je hnusně a v hlavě mi běžela věta mého staršího syna (odkud ji asi má :-) „to není fér“. Není fér, abych musela v tomhle počasí vstávat ve 4,40, v 5,30 budit děti, venčit psa, připravovat snídani a svačiny a vůbec vylézt ven. Dnes je typický den s počasím „za kamna vlezem“. Znáte to? 

Zajímá vás, co mě přimělo změnit postoj z „to není fér“ na „cítím se šťastná“?

Kupodivu toho bylo na běžné úterní všední ráno docela dost:

• ·       vtipy dětí ráno v autě, kterým se i přes ranní zácpu a déšť nelze než smát;
• ·       jejich radost z kaluží a kapek, které stékají po skle auta;
• ·    úžasná paní v pekárně, která taky vstává brzy a dokáže si v 6,30 s každým nakupujícím příjemně povídat, i když má oficiálně otevřeno až od 7 hodin;
• ·      chuť její horké kávy, která je určitě dělaná s láskou, i když ji vaří kávovar;
• ·       řidič, který mi dal přednost na přechodu;
• ·       čekání v suché vlakové hala po desetiminutové chůzi v dešti;
• ·         usměvavá paní v pokladně ČD aj.

Spoustu drobných maličkostí mi dnes pomohlo uvědomit si, jaké mám štěstí, že tyto situace mohu zažívat.

Štěstí je náš vnitřní pocit, který vůbec nemusí souviset s okolnostmi, je to náš osobní postoj, který si můžeme dobrovolně zvolit. Štěstí úzce souvisí s vděčností. Pokud dokážeme být vděční za to, co se nám v životě děje, dokážeme většinou být i šťastní. Ne vždy je jednoduché být vděčný za vše, co se nám děje, zvlášť když se nám dějí nepříjemné věci. Ze zkušeností však vím, že i to nepříjemné má vždy nějaký smysl, i když ho někdy nevidíme hned. 

A život je o rovnováze, není možné, aby stále jen svítilo slunce, někdy musí přijít i mraky, bouře, vánice možná i záplavy nebo zemětřesení. Právě díky těmto kontrastům dokážeme ocenit slunce (a časem pak třeba i horší počasí). Zvlášť, když víme, že počasí se pravidelně nebo méně pravidelně střídá :-)

A víte co? Šťastný a vděčný člověk toto štěstí předává i dál. A štěstí neznamená se stále jen usmívat a hopsat radostí, šťastný člověk může být i ten, kterému do skoku zrovna není, ale trpělivě to snáší, protože ví, že zase bude líp a že i to nepříjemné, co se mu v životě děje, má nějaký smysl.

Dopřejme si proto pravidelně čas a prostor k zastavení, abychom si uvědomili, co nám dělá radost a za co cítíme vděk. Ideální čas a prostor je každý den, já osobně si to, za co jsem v daný den vděčná, každý den zapisuji. Když se mi pak někdy zdá, že život „není fér“, vezmu si zápisky a pročítám si je. A zápisky pak fungují jako kouzelný proutek, kterým mávnu a moje nálada a pocity se mění z negativních na pozitivní. Jakpak by také ne, když je ke mně svět tak přívětivý J

Přeji nám všem hodně radosti a vděku za vše, co nám život přináší!

Veronika Pačesová

Žijeme ve světě paradoxů aneb plánovat nebo neplánovat?

Znáte to, když si něco naplánujete a ono to nakonec dopadne úplně jinak? Nevím, jak u vás, ale mě to vždycky dokáže pořádně vytočit. Až nedávno jsem si vyzkoušela, že to vlastně nemusí být tak úplně špatné, když přestanu "tlačit na pilu". 

Obrovská reklama na stěně trafiky, která vás přesvědčuje, že s těmito cigaretami bude svět určitě lepší. Jen o trochu menší varování, že kouření způsobuje rakovinu. Paradox? 

Běžná realita při cestě do práce, z práce, do školy, ze školy. Ještě že moje děti zatím neumí moc číst, určitě by to chtěly vysvětlit a já popravdě netuším, co bych jim řekla. Reklama? Marketing? Obchod s emocemi a závislostmi zároveň? 

Možná, že až budou číst, že už se ptát nebudou, protože jim to přijde tak samozřejmé, že je ani nenapadne nad podobnými paradoxy přemýšlet. Snad ne, věřím, že to, zda se naše děti budou ptát, můžeme my rodiče dost ovlivnit. Ano, často jsou jejich otázky nepříjemné, provokující, nutí nás přemýšlet nad věcmi, nad kterými nechceme. Ale svět bude takový, jaký jej máme ve svých myšlenkách a představách. A já chci, aby náš svět byl přátelský, šťastný i ovlivnitelný námi všemi.

Další paradox: víte, co jsem dnes ráno chtěla dělat? Poslouchat audio knihu, abych se dále vzdělávala. Ale můj telefon se z nějakého důvodu rozhodl nepřehrávat žádnou z chytrých knih, ale jen písničky. Tak jsem si pustila písničku, sedla do autobusu, kterým jezdím do práce, podívala se z okna na vycházející slunce, trafiku s reklamou na cigarety a nechala prostor své kreativitě. 

Místo vzteku nad tím, že telefon nedělá to, co má, cítím teď obrovskou vděčnost za krásný slunný den, teplou a pohodlnou sedačku v autobuse a za to, co jsem teď mohla zažít. Zážitek toho, že pokud se uvolním a nechám svému tělu a mysli prostor, tak dokáže neuvěřitelné věci – např. i napsat článek na blog, ke kterému jsem se chystala nejméně měsíc. A najednou to šlo skoro samo, cítila jsem energii a flow a musela jsem udělat jediné – přijmout věci tak, jak jsou.

Taky paradox: možná bychom měli mít předem naplánovaný konkrétní cíl rozdělený do malých dílčích kroků, kterými se k cíli dostaneme. Cíl začít psát blog jsem měla naplánovaný docela dlouho, stejně tak jsem měla naplánované i dílčí kroky, nějak to ale tentokrát nezafungovalo. Asi to chtělo změnu, vždyť život nelze vždy naplánovat.

Přeji všem krásné inspirativní dny plné radosti, vděčnosti a umění přijímat věci tak, jak jsou :-)