čtvrtek 14. května 2015

Jak se nezbláznit z přemíry práce aneb nejdřív mysli, pak konej!

Stává se vám, že padáte pod tíhou pracovních povinností a nevíte, kam dřív skočit? Máte dojem, že čím víc budete pracovat, tím víc toho stihnete a tím rychleji požadovaný objem práce stihnete? Taky si to občas ještě myslím, změnit myšlení a zaběhané stereotypy není vůbec jednoduché. Přesto vám chci dnes ukázat, že to může být i jinak. Že existují i jiné cesty, jak zvládnout množství práce. Že je nutné nejdříve přemýšlet a pak teprve jednat. A pokud tomu ještě stále nevěříte a myslíte si, že v situaci přetížení, musíte zkrátka jen více přidat, pak vězte, že čím víc budete pracovat, tím víc se na vás pohrnou další pracovní úkoly. Mám to ověřeno J


Sedím v autobuse a jedu do jednoho z největších středočeských měst. Uvědomuji si, že jedu po cestě, na které jsem téměř před 2 měsíci napsala svůj první článek do svého prvního blogu. Mám trochu nostalgickou náladu a přemýšlím, zda by to nechtělo napsat další článek. Třeba je to tak, že tahle cesta (mimochodem po dálnici plné provozu) podporuje kreativitu člověka. Vzápětí mě napadne, že místo psaní článku (tj. zábavy J) bych měla pracovat a číst neuvěřitelně nudnou příručku o 252 stranách textu, která již měla být přečtená před týdnem. Chvilku nato mě napadnou další úkoly do práce, které čekají v pomyslné frontě na vyřízení. Chvilka rozhodování, zvítězila „dálnicí“ podpořená kreativita. Navíc mám najednou i téma pro článek. Není to tak dlouho, když jsem se sama sebe ptala, jak zvládnout obří množství práce, které čeká na vyřízení, a nezbláznit se z toho. 

Zajímá vás, co jsem vymyslela? Čtěte dále J

Položila jsem si otázku, co vlastně vzhledem k množství pracovních úkolů chci? Odpověď byla jednoduchá: chci být v klidu, pohodě, mít radost z práce a zároveň i pocit, že mám vše pod kontrolou. Další otázka: Kdo nebo co mi tuto pohodu dokáže zajistit? Došlo mi, že v pohodě se musí cítit hlavně moje tělo a pak trochu také mysl, ale o té později. Moje tělo potřebuje pravidelnou dávku sportu (běhání a jóga tak 3x – 4x týdně), pravidelný spánek minimálně 7 hodin a pravidelný přísun zdravé stravy (malé svačiny, teplý oběd snězený v klidu, omezit přísun kávy aj.). Dále potřebuji alespoň 30 minut denně sama pro sebe, kdy nemusím vůbec nic a mohu odpočívat, psát, koukat z okna, ležet na zahradě, zkrátka cokoliv, na co mám v danou chvíli chuť. Když tohle všechno svému tělu dám, bude se cítit skvěle a podpoří mě, abych vše zvládla.

Nevím, co potřebuje vaše tělo, ale doporučuji to rozhodně zjistit. Většinou zjistíte, že to není nic hrozného, velkého nebo nesplnitelného. Navíc při troše přemýšlení je nutné uznat, že jsou to všechno legitimní potřeby, které si tělo zaslouží splnit. A my se pak budeme cítit o hodně líp J

Abych dokázala být v pohodě, potřebuje něco i moje mysl. Moje mysl se potřebuje umět vypnout a odkládat pracovní věci a pak tzv. nekopat do sněhové koule.

Umět vypnout znamená striktně oddělit čas na práci a čas mimopracovní (čas sama na sebe, na rodinu, na své koníčky aj.). Já osobně si na konci pracovní doby představím pomyslné dveře, které zavřu a od té chvíle již nic pracovního neřeším. Mimochodem zmiňované dveře se dají zavřít i při přestávce v práci nebo pauze na oběd. Přiznávám, že někdy je dost těžké „zavřít“, pokud nemám něco dořešeného, ale pomáhá mi pomyšlení, že vždycky bude něco nedořešeného, takže bych musela pracovat stále.

Technika tzv. (ne)kopání do sněhové koule je o něco složitější, ale úžasně pomáhá vyrovnávat se se situacemi nebo věcmi, které nám přidají těžké, neřešitelné, nebo nás stresují. Představte si, že se dozvíte něco, co se vás týká a z čeho máte strach. Vsadím se, že vás okamžitě většinou začnou napadat ty nejčernější scénáře, které mohou nastat. Pro mě jsou takovým strašákem třeba kontroly z řad různých veřejných institucí. Vždycky si hned představím, co vše budeme mít v organizaci špatně, že kontrolou neprojdeme atd. atd. Zkrátka horor. Pokud si začnu představovat černé scénáře (které jsou zpravidla jen výplodem mé fantazie), kopám do původní sněhové koule (kontrola), která se dále kutálí a nabaluje na sebe nový a nový sníh. Jak to dopadne, si umíte asi představit. Obrovská koule, která někam spadne, způsobí mnohem více škody, než by způsobila koule malá (původní). Takže pravidlo je jednoduché: zákaz kopání do sněhové koule. Doporučuji se řídit pravidlem: budu řešit jen to, co mohu ovlivnit a černé scénáře tzv. mažu. Takže se na kontrolu připravím dle svého nejlepšího přesvědčení a zbytek neřeším.

Vypadá to složitě, ale když si to zkusíte, zjistíte, že vše funguje mnohem lépe. Nezapomeňme na to, že nás nestresují samotné věci, situace nebo lidé, ale to, jak na ně pohlížíme.

Přeji krásné dny plné pohody a radosti z práce i sami ze sebe J

PS. Kdo jste přemýšlel, zda máme v práci hlášenou kontrolu, uhodli jste, ohlásila se nám dnes ráno J

úterý 5. května 2015

Vychovávat, nechat se vychovávat aneb můžeme se učit od dětí?

Zažili jste někdy pocit, že Vaše děti jsou moudřejší než Vy? A to bez ohledu na to, kolik jim je let? Řekli jste si někdy při pohledu na děti: „Wau, tak tohle chci taky umět!“? Já už několikrát.


Ano, moji milí, i my dospělí se můžeme (a vlastně bychom i měli) se od dětí učit. A to zejména od těch vlastních, které nám každý den připravují tolik lekcí.  Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o pár lekcí, které jsem „utržila“ od svých dětí a které mi v životě ukázaly víc, než četba některých moudrých knih. 


V jedno nedávné nedělní odpoledne jsem sbalila své děti a jejich kamaráda a vyrazili jsme na dětské hřiště. Popravdě se mi moc nechtělo, ale rozhodla jsem se, že si to maximálně užiju, když už tam musím. Proaktivní přístup zatím učím své děti hlavně já, ale děti už mi to úspěšně občas vrací J. Pobyt na hřišti jsme si nakonec skvěle užili všichni. Po vzoru svých dětí jsem vyzkoušela různé houpačky, prolézačky, klouzačky (naštěstí vše moji váhu vydrželo J), a cítila se skvěle. Když jsme byli unavení, lehli jsme si do trávy a povídali si vtipy, kterým jsme se nehorázně smáli. Vynalézavosti tří chlapců ve věku od 5 do 7 let, se moje vtipy zdaleka nemohly rovnat, přesto jsme se bavili všichni skvěle.  Ještě teď si vybavuji intenzivní pocit štěstí, radosti a vděku, jak je život krásný. Takhle vypadá žití přítomným okamžikem, o kterém jsem už tolikrát četla. Mladší synek při odchodu z hřiště prohlásil: „Vidíš, maminko, a tobě se sem nechtělo. Já jsem ti říkal, že to bude skvělé!“

Další lekci jsem dostala při cestě vlakem, když jsem cestovala ze školy se starším synem. Synek chodí do první třídy a cesty vlakem ze školy bývají občas dost náročné. Všude plno lidí, nacpané vlaky, vedro, místo maximálně ke stání na chodbičce. Při poslední cestě synek koukal z okna a polohlasně si zpíval písničku. Po chvíli jsem si začala připadat divně. Připadalo mi, že se na mě všichni koukají a že mě na základě chování mého syna hodnotí. Zkusila jsem potichu zasáhnout. Otáčím se k synovi a říkám: „Dádo, pšt…“. Syn se ke mně otáčí a bezelstně říká: „Mami, koukej, všude tečou potůčky, kvetou kytky…“. V té chvíli mi to došlo. Jeho zpívání vyjadřuje jeho radost ze života, nic míň. Ve svém věku ještě dokáže nádherně autenticky vyjádřit své pocity a nestydět se za své projevy. Usměji se na něj a nechám ho zpívat dál. Skvělá lekce autenticity a svobodného projevu emocí, kterého my dospělí často nejsme schopni a pracně se ho učíme. A tak, když syn po výstupu z vlaku navrhne závod v běhu až domů, spontánně souhlasím. A to bez ohledu na to, co si o mě pomyslí ostatní spolucestující, sousedé z vesnice, kde bydlím, nebo kdokoliv jiný.

A další situace: představte si teplé, i když zamračené ráno, kdy to vypadá, že každou chvíli začne pršet. Deštník jsem nechala doma a jako naschvál, když vystupuji z auta, začíná pršet. A to mě teď čeká dlouhá cesta pěšky s mladším synem do školky. Nezdržím se komentáře: „Ach jo, to se musí stát zrovna mě, proč musí pršet.“ Syn reaguje: „Ale, mami, copak jsme z cukru?“ (kdepak tu větu asi slyšel J) a pokračuje „…přestav si, že by mohlo pršet ještě víc, až by byly záplavy, to by bylo…“. Usměju se a znechucení nad kapkami padajícími z oblohy a zapomenutým deštníkem mě přejde. Ano, opravdu by to mohlo být mnohem horší, vždyť vlastně o nic nejde. A synek ještě dodá: „Ve zprávičkách říkali, že pršet bude jen trochu!“ Kromě pozitivního přístupu k životu je to lekce i o důvěře.

Přeji nám všem, abychom se dokázali s nadhledem podívat sami na sebe, abychom si přestali myslet, že jsme ti nejmoudřejší a nejchytřejší na celém světě, a s pokorou přijali myšlenku, že i my se můžeme učit a být vychováváni J. A to od nikoho menšího, než našich dětí!