Žijeme ve světě paradoxů aneb plánovat nebo neplánovat?

Znáte to, když si něco naplánujete a ono to nakonec dopadne úplně jinak? Nevím, jak u vás, ale mě to vždycky dokáže pořádně vytočit. Až nedávno jsem si vyzkoušela, že to vlastně nemusí být tak úplně špatné, když přestanu "tlačit na pilu". 

Obrovská reklama na stěně trafiky, která vás přesvědčuje, že s těmito cigaretami bude svět určitě lepší. Jen o trochu menší varování, že kouření způsobuje rakovinu. Paradox? 

Běžná realita při cestě do práce, z práce, do školy, ze školy. Ještě že moje děti zatím neumí moc číst, určitě by to chtěly vysvětlit a já popravdě netuším, co bych jim řekla. Reklama? Marketing? Obchod s emocemi a závislostmi zároveň? 

Možná, že až budou číst, že už se ptát nebudou, protože jim to přijde tak samozřejmé, že je ani nenapadne nad podobnými paradoxy přemýšlet. Snad ne, věřím, že to, zda se naše děti budou ptát, můžeme my rodiče dost ovlivnit. Ano, často jsou jejich otázky nepříjemné, provokující, nutí nás přemýšlet nad věcmi, nad kterými nechceme. Ale svět bude takový, jaký jej máme ve svých myšlenkách a představách. A já chci, aby náš svět byl přátelský, šťastný i ovlivnitelný námi všemi.

Další paradox: víte, co jsem dnes ráno chtěla dělat? Poslouchat audio knihu, abych se dále vzdělávala. Ale můj telefon se z nějakého důvodu rozhodl nepřehrávat žádnou z chytrých knih, ale jen písničky. Tak jsem si pustila písničku, sedla do autobusu, kterým jezdím do práce, podívala se z okna na vycházející slunce, trafiku s reklamou na cigarety a nechala prostor své kreativitě. 

Místo vzteku nad tím, že telefon nedělá to, co má, cítím teď obrovskou vděčnost za krásný slunný den, teplou a pohodlnou sedačku v autobuse a za to, co jsem teď mohla zažít. Zážitek toho, že pokud se uvolním a nechám svému tělu a mysli prostor, tak dokáže neuvěřitelné věci – např. i napsat článek na blog, ke kterému jsem se chystala nejméně měsíc. A najednou to šlo skoro samo, cítila jsem energii a flow a musela jsem udělat jediné – přijmout věci tak, jak jsou.

Taky paradox: možná bychom měli mít předem naplánovaný konkrétní cíl rozdělený do malých dílčích kroků, kterými se k cíli dostaneme. Cíl začít psát blog jsem měla naplánovaný docela dlouho, stejně tak jsem měla naplánované i dílčí kroky, nějak to ale tentokrát nezafungovalo. Asi to chtělo změnu, vždyť život nelze vždy naplánovat.

Přeji všem krásné inspirativní dny plné radosti, vděčnosti a umění přijímat věci tak, jak jsou :-)