Zažili jste někdy pocit, že Vaše děti jsou moudřejší než Vy? A to bez ohledu na to, kolik jim je let? Řekli jste si někdy při pohledu na děti: „Wau, tak tohle chci taky umět!“? Já už několikrát.
Ano, moji milí, i my dospělí se můžeme (a vlastně bychom i měli) se od
dětí učit. A to zejména od těch vlastních, které nám každý den připravují tolik
lekcí. Rozhodla jsem se, že se s vámi
podělím o pár lekcí, které jsem „utržila“ od svých dětí a které mi v životě
ukázaly víc, než četba některých moudrých knih.
V jedno nedávné nedělní
odpoledne jsem sbalila své děti a jejich kamaráda a vyrazili jsme na dětské
hřiště. Popravdě se mi moc nechtělo, ale rozhodla jsem se, že si to maximálně
užiju, když už tam musím. Proaktivní přístup zatím učím své děti hlavně já, ale
děti už mi to úspěšně občas vrací J.
Pobyt na hřišti jsme si nakonec skvěle užili všichni. Po vzoru svých dětí jsem
vyzkoušela různé houpačky, prolézačky, klouzačky (naštěstí vše moji váhu
vydrželo J),
a cítila se skvěle. Když jsme byli unavení, lehli jsme si do trávy a povídali
si vtipy, kterým jsme se nehorázně smáli. Vynalézavosti tří chlapců ve věku od
5 do 7 let, se moje vtipy zdaleka nemohly rovnat, přesto jsme se bavili všichni
skvěle. Ještě teď si vybavuji intenzivní
pocit štěstí, radosti a vděku, jak je život krásný. Takhle vypadá žití
přítomným okamžikem, o kterém jsem už tolikrát četla. Mladší synek při odchodu
z hřiště prohlásil: „Vidíš, maminko, a tobě se sem nechtělo. Já jsem ti
říkal, že to bude skvělé!“
Další lekci jsem dostala při
cestě vlakem, když jsem cestovala ze školy se starším synem. Synek chodí do
první třídy a cesty vlakem ze školy bývají občas dost náročné. Všude plno lidí,
nacpané vlaky, vedro, místo maximálně ke stání na chodbičce. Při poslední cestě
synek koukal z okna a polohlasně si zpíval písničku. Po chvíli jsem si
začala připadat divně. Připadalo mi, že se na mě všichni koukají a že mě na
základě chování mého syna hodnotí. Zkusila jsem potichu zasáhnout. Otáčím se k synovi
a říkám: „Dádo, pšt…“. Syn se ke mně otáčí a bezelstně říká: „Mami, koukej, všude
tečou potůčky, kvetou kytky…“. V té chvíli mi to došlo. Jeho zpívání
vyjadřuje jeho radost ze života, nic míň. Ve svém věku ještě dokáže nádherně
autenticky vyjádřit své pocity a nestydět se za své projevy. Usměji se na něj a
nechám ho zpívat dál. Skvělá lekce autenticity a svobodného projevu emocí,
kterého my dospělí často nejsme schopni a pracně se ho učíme. A tak, když syn
po výstupu z vlaku navrhne závod v běhu až domů, spontánně souhlasím.
A to bez ohledu na to, co si o mě pomyslí ostatní spolucestující, sousedé z vesnice,
kde bydlím, nebo kdokoliv jiný.
A další situace: představte si
teplé, i když zamračené ráno, kdy to vypadá, že každou chvíli začne pršet.
Deštník jsem nechala doma a jako naschvál, když vystupuji z auta, začíná
pršet. A to mě teď čeká dlouhá cesta pěšky s mladším synem do školky. Nezdržím
se komentáře: „Ach jo, to se musí stát zrovna mě, proč musí pršet.“ Syn
reaguje: „Ale, mami, copak jsme z cukru?“ (kdepak tu větu asi slyšel J) a pokračuje „…přestav
si, že by mohlo pršet ještě víc, až by byly záplavy, to by bylo…“. Usměju se a
znechucení nad kapkami padajícími z oblohy a zapomenutým deštníkem mě
přejde. Ano, opravdu by to mohlo být mnohem horší, vždyť vlastně o nic nejde. A
synek ještě dodá: „Ve zprávičkách říkali, že pršet bude jen trochu!“ Kromě
pozitivního přístupu k životu je to lekce i o důvěře.
Přeji nám všem, abychom se
dokázali s nadhledem podívat sami na sebe, abychom si přestali myslet, že
jsme ti nejmoudřejší a nejchytřejší na celém světě, a s pokorou přijali
myšlenku, že i my se můžeme učit a být vychováváni J. A to od nikoho menšího, než
našich dětí!
Žádné komentáře:
Okomentovat